Specialisté z eBRÁNY vyrazili na Project Restart

Technicky laděné přednášky týkající se konkrétních projektových metodik na Project Restartu nenajdete, ale pokud vás zajímají globální trendy a představy zkušených lidí například o projektovém leadershipu, tak jste na správném místě.

Mě osobně nejvíce zaujaly následující tři přednášky – Martin Hausenblas (Strategické řízení projektů), Jirka Bachel (Jak zrychlit softwarový vývoj a validaci, aby to, co děláte, dávalo smysl) a Karel Dytrych se svými statistickými čísly (Slasti a strasti českého projekťáka).

Samozřejmě celý Project Restart 2023 byl mnohem nabitější, ostatně posuďte sami. Níže nabízím své krátké ohlédnutí za celým programem.

Karel Dytrych představil velmi zajímavá čísla z projektového světa (výzkum realizován v Česku), která jasně ukazují, že projektové řízení má smysl (o 67 % víc projektů selže těm firmám, které podceňují projektové řízení), přesto je pozice projekťáka ve firmách stále hodně podceňovaná (89 % respondentů nemá na bedrech „jen” řízení projektů).

V oblasti řízení převažuje tzv. hybridní model projektového řízení, tj. kombinace agile a waterfallu.

Nevím, zda je to dobré, nebo špatné číslo, ale faktem je, že v Česku jen 51 % projektů splní své cíle na 80+ %.

A největší bolestí v projektovém řízení jsou lidé. Je to především narážka na přirozený odpor ke změnám a problém s vysvětlením přínosů projektu.

Na přednášce Petra Pachera zazněly 2 hlavní teze:

1. Nekompetentnost (fyzicky) nebolí! Pokud tedy někdo svou pozici nezvládá a generuje chybu za chybou, tak chybí "fyzická" zpětná vazba, která by ho na to upozornila (když nepočítám finanční ztrátu). V protikladu může být třeba nepovedený lékařský zákrok, který pacienta reálně zabolí.
2. Startup není firma, a tudíž nelze firmu řídit jako startup. Jde o to, že při založení firmy byli všichni účastníci těsně propojeni s misí/vizí firmy, věděli o všem, co se ve firmě děje a čerstvě narozenou firmou žili. Firma, která již nějaký ten rok běží, a lidsky se rozrostla, tak začíná přijímat nové lidi s jejich vlastním viděním světa a vlastní motivací. To je potřeba řešit a slaďovat.

Přednáška Martina Hausenblase byla absolutně TOP, a i když nebyla přímo o konkrétním projektu a jeho řízení, tak pohled majitele na vedení firmy a prosazování vize byl maximálně přínosný.

Pokud bych měl něco citovat, tak třeba způsob předání zadání úkolu. Vede s dotyčným diskusi, a pak ho to nechá sepsat. Pokud to pochopil, tak je to sepsané dobře, v opačném případě je potřeba další kolo. Popravdě nevím, zda je to úplně správné řešení, ale má to v sobě zásadní myšlenku a to cením.

Za zmínku určitě stojí i koncept řešení sporů – pozice oběti vs. tvůrce – a Martinem prezentované praktické ukázky použití v jeho životě. Martin nám také prozradil, že se aktuálně snaží být v pozici "tvůrcem" a stojí ho to docela dost úsilí.  Jen doplním, že se „oběť” snaží vyhnout zodpovědnosti za své činy a vlastně i životní osud. Čeká i na politování okolí a jde často do hádky. Tvůrce naopak hledá důvody vyvstalé situace a jak je sám zapojený (co třeba udělal špatně). Nechce se vyvinit, cílem je nehádat se, ale najít společné řešení. Jasně, komu z nás občas nerupnou nervy, ale koncept je super a je potřeba na to v životě myslet.

Martine, díky za nasdílení tvých životních zkušeností.

Jirka Krátký, ale i Karel Dytrych, mi svými čísly potvrdili, že hybridní model projektového řízení je aktuálně trendy a životaschopný koncept, který si však musí každý nastavit dle svých potřeb. Neexistuje totiž jednoznačná poučka, co to vlastně je.

Osobně v tom mixu metod a nástrojů vidím velkou příležitost vybrat si opravdu jen to, co může v konkrétní firemní kultuře přežít, a zvýšit tak šanci, že implementace projektového řízení ve firmě bude kladně přijata. Samozřejmě musí (měl by) to připravit člověk, který tomu rozumí, ať vám z toho na konci nevyleze šlehačko-buřtový dort, jako když pekla kočička s pejskem.

Petr Bernadič se snažil upozornit na skutečnost, že zdaleka nestačí (při řešení projektu) upřít veškeré své komunikační síly a dovednosti do začátku spolupráce, tedy získání zakázky, ale je potřeba soustředit se i na kvalitu komunikace v průběhu řešení projektu. Klient musí ideálně neustále vědět, za co platí (za jaký přínos) a co pro něj konkrétně děláme.

Michal Musil začal svou prezentaci jasným a stručným sdělením – V životě nedostanete to, co si zasloužíte. Dostanete to, co si vyjednáte. Zbytek přednášky strávil tím, že nám všem vysvětloval, jak se to vlastně má s tím vyjednáváním a co se vyplatí a co ne.

Za mě velmi užitečná přednáška a pokud nic, tak si odnáším myšlenku, že je důležité chápat pohnutky protistrany, abyste věděli, o co se ve skutečnosti hraje. Jinak kvalita vyjednavače se pozná podle kvality jeho otázek, nikoliv podle pevnosti jeho argumentů.

Pokud bych měl přednášku Honzy Slavíka nějak shrnout, tak tím, že AI možná projekťákům v budoucnu sebere cca 30-60 % práce, nebo že AI, a tomu, co dnes umí nebo představuje, rozumí jen málokdo.

Jinak pokud věříte, že nás AI za pár let všechny vyhladí z povrchu země jako v Terminátorovi, tak s tím Honza nesouhlasí, a ostatně já taky ne.

Jirka Bachel představoval pověstnou třešničku na dortu. Jeho přednáška byla vtipná, krátká a hodně poučná. Zjednodušeně řečeno se snažil sdělit, že nemá smysl trvat na dokonale vyladěných výstupech, když ani často nevíme, kolik zákazníků o danou funkčnost reálně stojí. Je tedy dobré soustředit se na prioritizaci řešení úkolů a nebát se experimentovat i s nedodělky. Nedodělek se dá opravit, kdežto utracené náklady vám nikdo nevrátí.

Hodně mi to připomnělo Lean project management, takže, koho by to více zajímalo, tak alespoň ví, co má hledat.

Kromě dobrého pocitu, že o projektovém leadershipu uvažuji střízlivě a smysluplně, jsem si také potvrdil své dvě základní myšlenky:

1. O zavedení principů projektové řízení má smysl uvažovat vždy, ať jste velcí nebo malí. Asi nejlépe to podporuje mé oblíbené heslo – Co neměříš (nemáš na očích), to neřídíš!
2. Pomyslné nůžky mezi projektově znalými lidmi a zbytkem populace se čím dál tím více rozevírají. Tuhle myšlenku trochu rozvedu. Jde mi o to, že ač jsou výhody zavedení projektových principů do každodenního života firmy obecně známé, tak se stále nedaří valnou část podnikající veřejnosti o této skutečnosti přesvědčit. Jde především o malé a střední firmy, kde převládá pocit, že na vše stačí selský rozum a na pocitech založené řízení. To představuje velkou skupinu lidí a firem, kterým ujíždí globální vlak s názvem konkurenční výhoda a náprava není v dohlednu. Zde se zároveň sluší dodat, že chyba je určitě i na straně projektově znalých lidí, kteří při předávání svých znalostí nedokáží své myšlenky dostatečně přizpůsobit, aby výsledkem školení nebyl jen pocit – to je příliš složité a administrativně náročné.

Všechny prezentace už jsou na webu Project Restartu.